Martina Treusch: Tep ledovce

Vědci nejsou jenom ti mrtvolně bledí lidé v bílém plášti s kulatými zády, protože se celé dny hrbí na mikroskopem. Takoví glaciologové – tedy odborníci na ledovce a led obecně – používají sice možná méně sofistikovanější, ale o to zábavnější vybavení. Dynamit, saně, skútr a pořádný sud s naftou. Ti z filmu „Tep ledovce“ pak s tímhle náčiním zkoumají, jak se ledovec pohybuje.

Tříčlenná mezinárodní expedice s vedoucím pracovníkem Coenem Hofstedem z Institutu Alfreda Wegenera vyrazila na grónský Russellův ledovec. Chtějí přijít na kloub jednoduché otázce. Odhaduje se, že pokud by v jedné chvíli tento obrovský ledovec roztál, zvedla by se hladina oceánu snad až o sedm metrů. Toto číslo je však jen odhad, navíc se neví, jakým způsobem a jak rychle by se tak dělo. Pokud chcete něco takového spočítat – tedy vytvořit dynamický model takového průběhu -, je třeba přesně znát mechanismus, jak se obrovské kry ledu odlupují z ledovce do moře.

K tomu potřebujete znát další spoustu informací, třeba jak vlastně dno ledovce vypadá. Pluje ledovec po vodě? Je přimrzlý k zemi? Sune se po skalách? Nejlepší možností je pustit do země seizmické vlny a měřit jejich odezvu. Členové expedice musí provést během jednoho dne 200 výbuchů a zaznamenat data. Soutěžní film „Tep ledovce“ ukazuje tvrdou, avšak v lecčems romantickou práci, kterou musí glaciologové podstoupit při hledání odpovědí na své otázky.

Martina Treusch (Německo), režisérka soutěžního filmu „Tep ledovce“

Vystudovala jste veterinu, ovšem od roku 2002 působíte jako producentka a autorka filmů o přírodě. Proč jste vyměnila veterinářské nástroje za kameru?

Filmy mě vždycky bavily, ráda jsem během studia chodila do kina. Vyvažovala jsem tak dlouhé hodiny, kdy se musíte drtit medicínská fakta. Zvláštní však bylo, že moje nadšení pro filmy rostlo s každým ročníkem. Mezi semestry jsem chodila na semináře o dokumentárních filmech, učila se psát scénáře a studovala produkci, protože mě to prostě zajímalo.

Když jsem potom dodělala veterinu, musela jsem se rozhodnout. Nakonec jsem místo medicíny začala pracovat jako editorka v knižním nakladatelství a pokračovala ve studiu filmu. Pak se ke mně dostala nabídka natočil první krátký dokumentární film pro televizi a skočila jsem po tom.

Filmy jste natáčela v Německu a v Izraeli. Arktida je ovšem zcela jiný svět – jak vzdáleností, tak podnebím. Jak se stalo, že jste se připojila k expedici glaciologů?

Produkční společnost Hoferichter & Jacobs měla zkušenosti s natáčením v Antarktidě, byl s nimi kameraman, se kterým jsem potom odjela do Grónska. Už jsme spolu spolupracovali a mně se hrozně líbilo, když mi vyprávěl, co všechno na té ledové pustině zažil. Filmaři potom zůstali v kontaktu s lidmi z Institutu Alfreda Wegenera. Někdo přišel na nápad připojit se k vědeckému týmu, který hodlá provádět výzkum ledovce. Když jsme vystoupili na led, cítili jsme, jak se pod námi pohybuje. To mám na své práci nejraději – objevujete nejrůznější místa světa a dozvídáte se spoustu věcí o životě obecně. Snažit se zobrazit, co vidíte kolem sebe, to je ta nejkrásnější výzva.

Z filmu se nedozvíme, k čemu nakonec vědci dospěli. Můžete nám prozradit, jak to tedy na dně ledovce vypadá?

Dno Russellova ledovce tvoří podobně skalnatá krajina, jakou vidíme na jeho okraji. Led se posunuje po těch skalách. Někdy pomalu, jindy rychle. Vědci také objevili, že v několika set metrové hloubce leží jezero. Led po něm rychle klouže, je to jako vodní lyže – po vodě to jede samozřejmě rychleji než po kamenech. Ale je to jen jeden z mnoha faktorů, které rychlost ledovce ovlivňují.

Vědci však zatím nemají dost informací o tání ledovců. V dalších desetiletích je čeká náročný výzkum dynamiky pohybu ledovců, díky kterému snad budou moci lépe předvídat, co se bude dít.

Co je pro filmaře v Arktidě nejtěžší? Na co si musí dávat především pozor?

Bylo to velmi náročné, kamenité a studené dobrodružství. Byli jsme na všechno s kameramanem jenom dva, museli se starat o všechno vybavení. Jak je ve filmu vidět, naše základna bylo jen pár stanů uprostřed bílé nicoty. Člověk úplně cítí, že ten led kolem něj je mnohem silnější než on sám. Proto je třeba vycházet s členy týmu. Jste na lidech mnohem závislejší než v civilizaci. Vědci i filmaři spolu potřebují dobře vycházet.

Natáčení na ledu je mnohem náročnější tak fyzicky. Jak pro člověka, tak klade také vysoké nároky na materiál. Kvůli neustále poletujícím ledovým krystalkům je těžké a někdy až nemožné točit. Jednou se z toho kamera úplně zhroutila, začala signalizovat tajemná chybná hlášení. Člověk musí zachovat chladnou hlavu a neztrácet naději. Nakonec jsme měli štěstí a kamera se zase rozeběhla.