Mohly by pracovní kombinézy ochránců přírody nahradit obleky bankéřů? Našli finančníci lék na vyřešení krize životního prostředí, nebo jde jen o zástěrku, jak na přírodě ještě víc trhnout? O tom, jak se bankéři snaží zpeněžit přírodu, jsme hovořili se spoluautorkou výstižně pojmenovaného filmu.

 

Ochrana životního prostředí začíná stále více zajímat svět globálního kapitálu. Ne že by v sobě bankéři a obchodníci zčistajasna objevili zelené srdce – jde o to, že příroda za určitých podmínek představuje skvělou investiční příležitost.

 

Sandrine Feydel a Denis Delestrac se ve filmu Zpeněžit přírodu ptají jak zastánců, tak odpůrců financializace a komercionalizace přírody, jak si ze svých pozic představují její ochranu. Finančníci tvrdí, že zavedení ekonomických nástrojů pro nakládání s přírodou představuje mocnou zbraň, s jejíž pomocí se dá dosáhnout mnoha dobrého. Odpůrci zase namítají, že takové uvažování je perverzní a navíc nebezpečné – pokud by obchodování s přírodou vedlo k podobnému krachu, jaký nastal na konci minulého desetiletí v souvislosti s hypoteční krizí, důsledky by mohly být fatální pro celou planetu. Stojí tedy za to, dát ekonomům do ruky takovou zbraň a mělo by být naše ekologické dědictví na prodej?

 

 

Sandrine Feydel (Francie): režisérka soutěžního filmu LSFF 2015 „Zpeněžit přírodu“

 

Ve vašem filmu zaznívají hlasy obou stran sporu docela vyváženě, ovšem jako byste stáli spíše na straně odpůrců zavádění ekonomických nástrojů do nakládání s přírodním dědictvím. Pleteme se?

Máte pravdu. Můj film zaznamenává cestu, po které jsem se poslední dva roky ubírala. Když jsem si na samém začátku zjišťovala první informace, připadalo mi, že by tyto nové ekonomické nástroje mohly představovat nástroj, s jehož pomocí bychom mohli přírodě pomoci. Jenže jak jsem se dostávala hlouběji, narážela jsem na různé skryté nástrahy. Mnozí zastánci těchto mechanismů totiž ve skutečnosti sledují svoje vlastní zájmy. Nakonec jsem se dobrala k tomu, že zapojení takových finančních nástrojů je velmi riskatní.

 

Na jedné straně stojí zastánci „hodnoty“ přírody – ti říkají, že takovou kategorii musíme v jistém smyslu vnímat srdcem -, na straně druhé zastánci „ceny“ přírody – pro ty jsou důležitá čísla. Je tedy řešení v tom, že se finanční sektor začne řídit „srdcem“? Setkali jste se během natáčení s institucí či jednotlivcem, kteří takové „srdce“ mají a uplatňují ho?

To bezpochyby ano! Musím říct, že většina zastánců těchto nových trhů, které jsem potkala, takové srdce – jak to nazýváte – mají a řídí se podle něj. Mnozí z nich si dokonce myslí, že tyto nové ekonomické nástroje nepovedou k tomu, že by na jejich základě vzniknul nový ekonomický a finanční trh. Věří také, že zapojení ekonomických měřítek do určování hodnoty přírody neznamená, že by se na přírodu prostě pověsila cenovka. A konečně také věří, že vydělávat na ochraně přírody je vlastně ten nejmorálnější způsob chování, jaký může člověk vůbec zaujmout.

Mně ale nejde o to, abych určovala, kdo co myslí upřímně a kdo ne. Chci ukázat, co by se mohlo stát, pokud by se takové nové trhy zavedly. Jak mi řekl jeden z účinkujících ve filmu: „Vytvoříte nástroje, jenže nebudete mít žádnou kontrolu nad tím, kdo je používá a jak.“ Kdo by před začátkem poslední globální bankovní krize předpokládal, že by některé lidi mohlo napadnout stvořit finanční deriváty, s jejichž pomocí budou spekulovat na neschopnost lidí splácet hypotéky?

 

 

Je skutečně moc finančního sektoru taková, že by v případě krachu systému s obchodováním kreditů a povolenek mohlo dojít k celoplanetárnímu ekologickému kolapsu? Co nejhoršího by se v takovém případě mohlo podle vás stát?

Tuto domněnku zastávají někteří ekonomové, s nimiž jsem hovořila, jak z tábora zastánců, tak i odpůrců těchto trhů. Podle mě je nebezpečné, že se svět finančnictví a bankovnictví čím dál blíže přibližuje k problematice ochrany přírody. Jestliže by se účinnost ochrany přírody měla měřit podle její ziskovosti a měla by se nechat na volném trhu, co se potom stane, když dojde ke krachu? Přitom už jsme takový krach jednou zažili – trh s emisními povolenkami se měl postarat o to, aby technologie, kvůli kterým se vypouští do ovzduší příliš mnoho uhlíku, byly mnohem dražší než technologie čisté. Jenže po dvaceti letech se ukázalo, že tento systém nefunguje. Emise uhlíku pořád rostou.

 

Ve filmu zaznívá myšlenka, že v USA debata o životním prostředí neprobíhá, politici se o toto téma zabývají jen se zřetelem k ekonomickým dopadům. Jaká je podle vás situace v Evropě? Setkali jste se během natáčení s institucí – vládní, evropskou či jinou -, která by mohla (či měla) vystupovat v oblasti ekologické politiky jako lídr?

Během natáčení jsme byli přizváni k několika jednáním Evropské komise, která probíhají za zavřenými dveřmi. Komise na nich probírá, jak by bylo možné ve státech Evropské unie zavést tyto ekonomické nástroje. Naslouchá jak lidem z neziskových organizací, tak zástupcům vlád i průmyslu. Jak nám řekl bývalý komisař pro životní prostředí, předchozí program na ochranu biodiverzity v EU selhal a na zavedení účinných opatření chybějí peníze. Proto se Evropská komise snaží nalézt pro financování vlastních programů nové zdroje příjmů. Některé země, jako je třeba Velká Británie, jsou ve snaze zavádět těchto nových environmentálních trhů velmi aktivní.

 

Comments are closed.