Když režisér a propagátor vědy Rob van Hattum shrnuje závěry svého filmu “Nenasytný mozek”, jako by se zhmotňovaly i ty nejšílenější představy fanoušků sci-fi. Položili jsme mu několik otázek týkajících se fantastických možností zkoumání lidského mozku.

 

Scifi se stává realitou. Rob van Hattum se vydává mezi neurovědce a hledá budoucnost našich mozků. V jeho filmu zjišťujeme, že „nenasytnost“ neboli touha ovládat je základní vlastností našeho mozku, když se snaží naučit fungovat v rámci prostředí a využívat vnější platformy, které má k dispozici. Nejen že se naučíme řídit tak, jakoby auto bylo součástí našeho fyzického těla, jako se to děje již dnes, ale s nejnovější technologií se můžeme naučit manipulovat vnějším světem pomocí pouhé myšlenky. Tímto způsobem se mohou paralyzovaní lidé naučit dorozumívat skrz počítač nebo ovládat robotický exoskelet.

 

Ale zázračné schopnosti mozku získané s využitím elektrod a strojů nejsou to jediné, ani to nejzajímavější, co Rob van Hattum ve svém filmu zjišťuje. S pomocí nejmodernější magnetické rezonance dnes vědci mapují mozek a odhalují přesné uložení našeho myšlenkového procesu. Jsou již velice blízko k tomu, aby dokázali „přečíst“ naše myšlenky jen sledováním mozkové aktivity. Experimenty, při nichž se spojují opičí mozky do „mozkové sítě“ ukazují, že v budoucnu možná bude možné spojit stejným způsobem i lidi.

 

Rob van Hattum (Holandsko): režisér soutěžního filmu LSFF 2015 „Nenasytný mozek“

 

Tak jako i v jiných oblastech vědeckého výzkumu, výzkum mozku přináší nové možnosti v léčbě nemocí a pomoci postiženým lidem, ale zároveň vznáší mnoho etických otázek ohledně toho, jak daleko máme vědu nechat zajít. Miguel Nicolelis zachází se svými experimenty se zvířecími mozky neustále dál a dál, ale nechce se příliš zaobírat otázkou aplikací jejich výsledků na lidské mozky. Měl jste během natáčení pocit, že bychom si měli začít klást etické otázky dřív, než bude pozdě?

 

 

Pozdě na co? A Nicolelis provedl již dost odvážný experiment. Spojil opičí mozek s robotem a spojil potkaní mozky prostřednictvím internetu a v poslední době, jak ohlašoval již ve filmu, spojil několik opičích mozků dohromady. Technicky ho od manipulace s mozky lidí dělí jen malý krůček a již dnes se v mozku šťouráme při hloubkové mozkové stimulaci. Víme, že hloubková mozková stimulace má zajímavé vedlejší účinky – mění sexuální a jiné chování, zvyšuje pocit štěstí, pomáhá ovládat obsese. Ano, myslím, že zde vyvstává řada etických otázek, nebo přinejmenším musíme přemýšlet o tom, jak chceme s mozkem experimentovat, obzvláště když (jako Nicolelis) pracujeme s invazivní technologií.

Ale na druhou stranu používáme spoustu zařízení, která nás vylepšují. Máme jasnou představu o tom, co to je vylepšení? Pokud bychom mohli svůj mozek přímo napojit na herní konzoli, bylo by to vylepšení, nebo by nás to uvrhlo do šílené společnosti, kde svět bude jako hřiště? A co když se napojíme na databázi vědomostí? Co kdybychom mohli vymazat paralyzující traumatické vzpomínky? Provádět „kosmetickou“ chirurgii mozku? Myslím, že není pozdě, ale musíme se o tom začít vážně bavit. Proto jsem natočil tento pořad.

 

 

Již dnes existují lidé, kteří mají za to, že budoucnost patří androidům a nechávají si do těla voperovat elektronické implantáty. Tyto lidi by nepochybně velmi zajímaly Nicolelisovy experimenty, ve kterých potkany obdaří novými smysly jako infračerveným viděním. Myslíte si, že dodatečné smysly by se mohly v budoucnu stát zbožím, podobně jako si v počítačových hrách můžete přikupovat schopnosti pro svou postavu?

 

 

Mám-li být upřímný, pak ano, myslím, že to lidé budou dělat. V dějinách se ve všech kulturách lidé upravovali, tetovali se, měnili svá těla, sportovali a pro dosažení rekordů využívali umělých prostředků. Pokud bude existovat nějaká využitelná technologie, pak ji využijeme. Už máme tetování, náušnice, prodlužujeme si krky, vkládáme si labrety do rtů, máme kochleární implantáty, pacemakery, zařízení na hloubkovou mozkovou stimulaci a dokonce i identifikační čipy. Takže nevidím důvod, proč bychom přestávali. Pokud bude bezpečný způsob, jak mít infračervené vidění, budeme ho používat. Pokud bychom mohli mít zabudovanou globální navigaci jako ptáci, pak si ji opatříme. Vlastně už byly provedeny pokusy, kdy se na kůži umístil pásek, který informoval o tom, kde je sever. Po pár dnech s tímto páskem se ho lidi nechtěli vzdát, protože měli pocit, že tím přijdou o nový smysl. Zakomponovali pásek do svých mozků jako součást svého orientačního smyslu. Mozek je nenasytný, takže i lidé jsou neustále lační po systémech dodávajících nové smyslové a vědomostní vstupy. Kdyby to šlo, půjdeme do toho i přes leckterá bezpečnostní rizika. Vezměte si auta. Smířili jsme se se (smrtelnými) nehodami, protože auta nám dávají svobodu.

 

Stále výkonnější skenery dokáží lokalizovat přesné místo v mozku, kde nějaká myšlenka nebo vzpomínka koresponduje s aktivitou neuronů. (Skenery ovšem vidí vzpomínku, pouze když si ji vědomě vyvoláváme.) Myslíte si, že se věda blíží zodpovězení otázky, co je to vědomí, nebo je zde stále nepřekonatelný dualismus mysli a těla?

 

Na tohle jsem se ptal všech výzkumníků mozku. Prostě neví. Do této chvíle nikdo vlastně neví, co to vědomí je. Nevíme, jak se rodí v mozku. Nevíme, jak ho vytvořit, kolik ho máme ve srovnání se zvířaty a co je tak zvláštního na lidském vědomí. Víme jen, že když ho ztratíme, jako všechna zvířata, jsme ztraceni. Hádám, ale je to osobní odhad, že objevíme, co způsobuje, že jsme myslící a vědomé bytosti, a že dokážeme vytvořit technologii, která se bude alespoň chovat vědomě.

Ale co je skutečné vědomí? Odhaluje Turingův test skutečné vědomí? „Pokud to vypadá jako kachna, plave to jako kachna a kdáká jako kachna, pak je to pravděpodobně kachna.“ Abychom pozměnili citát s kachnou od Richarda Pattersona: „Představte si, že máte s něčím velmi smysluplnou konverzaci. Není to na první pohled vědomá bytost. Ale zní to rozhodně vědomě. Také to dokáže vědomě polemizovat. Pak to řekne, že si to je vědomo vlastního vědomí. Touhle dobou jste pravděpodobně došli k závěru, že jde o vědomou bytost, ať už to vypadá vědomě nebo ne.“

 

 

A ještě jednou k etickým otázkám. Pokud by bylo možné nahrát lidské mozky do avatarů, myslíte si, že nesmrtelnost je cíl, ke kterému by lidstvo mělo směřovat?

 

Downloadovat mozek je v podstatě nemožné. Mozek není harddisk. Mohli bychom dokázat simulovat mozek, postavit nový mozek, naplnit ho informacemi a nechat ho, aby nabyl vědomí. Ale zkopírovat informace z celého mozku do jiného systému se zdá být vyloučené, protože substrát neuronů je fundamentálně odlišný od našich digitálních systémů. Máme 88 miliard neuronů, z nichž každý je spojený s tisíci dalšími neurony vedenými genetikou, ale vyrostlými na základě zkušenosti z celého našeho života. Jediná cesta by možná byla udělat dokonalou kopii celé neuronové sítě v hardwareu, nebo počítačové simulaci. I kdyby tohle bylo vůbec možné, kde bych pak byl skutečně já?

Co se týče nesmrtelnosti: Chceme umřít? Ne, pokud si zachováme zdraví a zdravou mysl a pokud to tak bude i s našimi přáteli, pak nemáme důvod umírat. Někdo říká, že smysluplný život můžeme žít jen díky tomu, že jsme smrtelní. To mi přijde jako hloupý důvod proč umírat. Možná vás přestane bavit žít dál a dál. To by mohl být důvod, proč usilovat o smrt. Nevím.

Jednou jsem točil televizní pořad o Anti Aging (medicína proti stárnutí), to mi bylo 50. Od té doby si nejsem vůbec jistý, zda je nesmrtelnost správně nebo špatně.

Ale tou dobou, co k tomuto cíli dojdeme – pokud je to vůbec možné -, doufám budeme mít v této otázce jasno.

 

 

Comments are closed.