Režisér a fotograf Jan Svatoš získal na loňském festivalu Studentskou cenu za film „divoČiny“. Letos byly do soutěže vybrány dva jeho filmy: „Lekce divokosti“ a „Causa Carnivora„. První jmenovaný promítáme v premiéře ve středu 14.10. ve 13.30  na FAPPZ. 

 

Také jeho dva nejnovější dokumenty se zaobírají tématem vracení zvířat do volné přírody – ať už jde o zvířata, která známe z většiny v domestikované podobě (divoké koně v Lekci divokosti), nebo v nich spatřujeme nebezpečí (velké šelmy v Causa Carnivora).

 

Hlavním hrdinou filmu „Lekce divokosti“ je exmoorský kůň. Jde o prastaré plemeno koní, jehož domovem je exmoorská oblast na výběžku poloostrova na západě Anglie. V tomto odlehlém kraji se toho nikdy moc nedělo, nevedly tudy žádné významné obchodní cesty a tak tam mohli divocí koně nerušeně žít tisíce let – první zmínka o nich ostatně pochází již z dob Viléma Dobyvatele. Po druhé světové válce však jejich počty dramaticky ubyly a bylo třeba najít způsob, jak jejich populaci zachránit. Jednou z cest je jejich opětovné vysazování v prostředí, které se exmoorské stepi co nejvíce podobá. V ČR je to např. prostor bývalého vojenského prostoru Milovice, kam nedávno taková „zásilka“ divokých koní dorazila…

 

Film „Causa Carnivora“ se týká zvláštního paradoxu reintrodukce velkých šelem do přirozeného prostředí. Ačkoliv pro lesáky jsou šelmy jako rys, vlk nebo medvěd vítaný pomocník, který jim pomáhá přirozeně redukovat stavy škodné zvěře, veřejnost o něčem takovém nechce ani slyšet. Z médií máme pocit, že z lesů slézají medvědi vybírat popelnice, zatímco vlci trhají nebohým bačům ovce; ve skutečnosti můžou ochranáři mluvit o štěstí, když se jim podaří po mnohadenním stopování takovou šelmu zastihnout.

 

 

jan svatos

Jan Svatoš: režisér soutěžních filmů Causa Carnivora a Lekce divokosti

Jak vlastně takový divoký exmoorský kůň může prospět krajině?

Exmoorský kůň je v Anglii zvklý na drsné klima a chudou stravu. V Milovicích narozdíl od jiných býložravců konzumuje to, čím by jinak  „pohrdala“ např. ovce – bodláky, agresivní rostliny, stařinu. Touto selekcí druhotně a pozitivně ovlivňuje další byliny a na ně vázané společenství živočichů.

 

Krajina vojenských újezdů je sice pošramocená dělostřeleckými granáty, ale civilizace v ní své stopy nezanechala. Existují plány na vysazování dalších živočišných druhů do těchto unikátních divočin?

Nechat bývalé vojenské újezdy jako rozšíření vějíře české divočiny mi je sympatické. Shodou okolností dnes do Milovic dorazily první kusy zpětně šlechtěnéno praturu a v budoucnu se mají objevit i zubři. Podle odborníků právě kombinace těchto velkých býložravců bude mít pozitivní dopad na cenný stepní biotop. Na výsledky si ale ještě budeme muset počkat…

 

Proč na území v ČR žije v porovnání se sousedními státy mnohem méně šelem?

Na každý druh, tedy medvěda, rysa a vlka bychom potřebovali samostatnou odpověď. Pokud bychom měli shrnout nějaké společné zásadní důvody, tak je to především pytláctví, fragmentace krajiny a v neposlední řadě i společenské vnímání šelem. V zahraničí – ať už je to Německo nebo Polsko – je po  šelmách i divočině silná „poptávka“ veřejnosti. U nás převládají obavy, v zahraničí nadšení. A přestože u mnoha velkých šelem neexistuje v poslední době doklad o usmrcení člověka, bojíme se jich u nás mnohem více než jízdy na českých silnicích, kde denně umírají desítky lidí. Je to paradox.

 

Setkat se s velkou šelmou v jejich přirozeném prostředí je neobvyklý zážitek i pro lidi, kteří je studují. Setkal jste se vy sám během natáčení vašich filmů s některou? Jaký to je pocit?
To byla velká výzva při vzniku filmu Causa carnivora. Setkání s velkou šelmou je totiž u nás především velká náhoda a naplánovat takové setkání v jejím přirozeném prostředí prostě nelze. A to už vůbec nemluvím o setkání, v němž by šelma splnila režisérova očekávání. Ostatně o to více obdivuji vědce zabývající se ochranou druhů, kteří za svůj život na vlastní oči v divočině uvidí „svoje zvíře“ třeba jen jednou nebo dokonce vůbec. Já osobně jsem v NP Malá Fatra pozoroval medvědici s mládětem – je to silný zážitek, v němž se mísí respekt a zvědavost. Je to úplně jiný zážitek než v Africe, kde se při natáčení se šelmami potkávám téměř běžně.

 

Lesníci ve filmu tvrdí, že by šelmu ve svém lese uvítali. Co jim tedy brání? Existují nějaké např. legislativní překážky třeba i pro umělé rozšiřování šelem do míst, kde z různých důvodů nežijí?

Toto je otázka spíše pro lesníky. Nejsem si jist, jestli umělé reintrodukce či repatriace velkých šelem jsou tím správným řešením – podle mého by taková opatření přinesla jen negativní reakce. Návrat šelem je pozvolný a pozvolná musí být zákonitě i změna společenského vnímání. Návrat šelem není otázkou tolerance jen pokrokově smýšlejících lesníků. Tolerance musí být do určité míry i u myslivců, lovců, ochranářů či turistů.

 

Můžete nám přiblížit, čím se zabývají členové „Vlčích hlídek“? Je možné se k těmto dobrovolníkům přidat a jak?

Vlčí hlídky vznikly jako snaha o prevenci pytláctví. Dnes je to dobrovolnické sdružení koordinované Hnutím Duha Olomouc, které v terénu vyhledává pobytové znaky velkých šelem, umisťuje fotopasti, monitoruje domovské okrsky nebo se snaží například o zmírnění fragmentace krajiny. Obdivuji nadšení a nasazení mnoha lidí z venkova i měst, kteří jsou ochotní ve svém volném čase zcela nezištně trávit čas v přírodě, navíc s cílem v podobě zlepšení našeho společného životního prostředí.

 

 

 

Comments are closed.